Sešli jsme se na žilinském nádraží, s Gogem a Tomem se znám, holky se přidaly na inzerát z nástěnky v menze. Čekali jsme spíše kluky, ale vypadají zkušeně, snad to tedy zvládnou. Zvláště Vierka je do přírody dokonale připravená: aby ulehčila báglu na zádech, chlubí se upilovanou hliníkovou lžičkou. Sice se těmi zbývajícími 5 centimetry držadla bude špatně jíst, ale každých ušetřených pár gramů v horách je dobých. No nevím, jestli to není šetření na nepravém místě.

Ve vlaku upřesňujeme plán na následující necelé dva týdny. Nepojedeme nakonec až do Banské Bystrice, ale plánovaný přechod Slovenského Rudohoří začneme v Čiernem Balogu. Prý je tu krásný prales, zachovaný v přírodním stavu. Bodejť by ne, jak by se tady do těch prudkých kopců šplhala technika. A pro koně to je z okolních osad daleko.

Pro jistotu, abychom se připravili na další dny, hned schováváme mapu a busolu (ano, i tak jsme tehdy chodili po horách, podle azimutu!) a rozhodujeme se první dva dny pralesem bloudit naslepo. Máme jeden stan pro tři, ten necháme holkám (byť jej nesu uvázaný pod krosnou já) a sami plánujem spát pod širákem, nicméně ve skutečnosti spoléháme na tradiční seníky, lesácké boudy a přátelské hajné, kterými je Rudohoří pověstné.

No, zkrátím to. Popisovat nedotčený prales za slunečného letního dne je nevděčné, člověk se nevyhne frázím a klišé. Jsou zde místa vzdálená od civilizace hodiny chůze (a jinak než pěšky nepřístupná) a na lese je to znát. Ale stezky tu vedou, a to je hlavní. Bloudíme dobrovolně celý den lesy a pasekami, nevšímáme si hub, na ně dojde až se začínajícím soumrakem. Je jich tu totiž tolik, že nasbírat raneček (svázaný z trička) plný hub nám trvá tak asi 10 minut. Naštěstí je to jen odlehlostí kraje. O dva roky později bude hub ještě více, souvislost s výbuchem nějaké ruské elektrárny (Černobyl) nikoho nenapadne, vždyť „soudruh prezident v televizi říkal, že se nic nestalo“.

Hledáme nějaký ten seník, ale smůla, nikde nic. Už potmě přicházíme k potůčku s chatičkou, k našemu překvapení zamčenou (to už se nám v dalších dnech nestane, vždy bude přístupná aspoň půda se senem). Holky se jdou rychle opláchnout, my tak cimprlichoví nejsme a jen uvaříme na suchém lihu v ešusu houbovou smaženici, žloutky prozíravě neseme v zavařovačce. Pojíme a ukládáme se pod stříškou na verandě, ranní rosy se tedy nemusíme bát. Jen ten nasládlý puch je trochu podezřelý, snad to nejde z chatky.

Z chatky nejde. Ráno zděšeně vidíme, kde jsme si včera za tmy vlastně ustlali. Asi 25 metrů od nás, přímo proti okýnku z chatky, je dvoumetrový pahýl stromu a k němu řetězem přivázaná mršina koně. Spali jsme přímo na krmidle pro medvědy. Medvědi se tu naučí chodit na pohodlnou potravu a devizový cizinec si pak za své mrzké dolary či marky koupí jeho život. Měli jsme štěstí, že dnes zrovna žádný neměl hlad (medvěd, ne cizinec).

V dalších dnech se na medvědy ptáme několika hajných. Ano, je jich tu plno, jeden z hajných přiznává pět povolených odstřelů v posledních čtyřech letech. My ale žádného nepotkáme. Smůla. Nebo štěstí?