Dukelský průsmyk je místo, kudy vstoupila Rudá armáda na naše území, přesněji tedy na území Slovenského Štátu, při osvobozovacích operacích v září až listopadu 1944, tedy na sklonku 2. světové války.

Víc už ví málokdo. Asi bychom správně lokalizovali, že se nachází někde na Slovensku. Někde na východě. Pro dnešní generaci je to místo někde daleko, v zahraničí, stejně jako třeba Kursk nebo Stalingrad, další známé operace na východní frontě 2. světové války. A ač je tam z doby minulé rozsáhlá infrastruktura, nejezdí tam… nikdo. Potkali jsme jenom jednu skupinku turistů – rodinu z Varny v obouchaném Citroenu na cestě z dovolené ve Finsku. Radil jsem jim, jak projet Slovenskem do Maďarska bez dálniční známky…

Ze Slovenska se, možná, občas třeba vydá skupinka školáků v rámci rozšířené výuky dějepisu autobusem na sever, do Svidníku, a dál, do „kopců“, ale jinak není Dukelský průsmyk na žebříčku turistických míst Slovenska nějak vysoko. On vlastně ani vysoko není. Nepředstavujme si ale „průsmyk“ jako nějaké vysokohorské sedlo. Samotný nejvyšší bod průsmyku lehce překračuje pět set metrů nad mořem, zatímco vrcholky okolních hor nedosahují ani šesti set.

Ale i tak je to druhé nejvýchodnější místo, kudy lze snadno a rychle překročit hranice do Polska, a dojet tak třeba do Dukly, města, podle kterého se průsmyk jmenuje. Zajímalo by mě, zda už někdy někoho napadlo pojmenovat místní fotbalový klub „FC Dukla Dukla“.

Ale to jsem odbočil. Právě proto, že tam (téměř) nikdo nejezdí, jeli jsme se tam podívat. Ranní vstávání, zastávka na snídani v Žilině, do Prešova po dálnici a v devět jsme ve Svidníku, kde je trocha té bojové techniky, památník se dvěma tanky na betonových podstavcích u odbočky do Údolí Smrti, kde můžete po krajině najít rozesety další ukázky bojové techniky, překvapivě v poměrně udržovaném stavu.

Jedeme tam poněkud nepřipravení – uvidíme, co v Dukelském průsmyku najdeme. Po návratu z Údolí Smrti vyjíždíme až téměř nahoru k hranici. Klasický kamiónový přechod, hlavní cesta z Košic a Prešova do Řešova, a kousek před ním je památník a vojenský hřbitov. Obojí v nečekaně dobrém stavu, nicméně přilehlé parkoviště zabraly odstavené kamióny.

Lesem po chodníku, který udržovali naposled místní pionýři, se dostáváme k rozhledně, která se tyčí v lese nad areálem. Není to úplně dobrý nápad, je to celkem krpál a je jednodušší vzít auto a dojet k ní lehkým obloukem po slovensko-polské hraniční čáře.

Platíme vstupné a průvodkyně a obsluha výtahu v jedné osobě nás dostane na horní zasklenou vyhlídkovou terasu, kde nám ukáže, co je zajímavého po okolí a kam stojí za to se vydat. Pak si ještě fotíme okolní kopce z nižší terasy, která je otevřená a sklo nám tak nebrání ve výhledu. U paty rozhledny je malé muzeum a obojí, až na přidané anglické popisky, působí dojmem přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Příliš se tady za posledních dvacet let neinvestovalo.

Vstup za euro potěší, parkoviště u rozhledny zdarma, dole mezi kamióny za euro. Raději jeďte nahoru a ke hřbitovu si udělejte procházku odsud – je to příjemnější.

Pokračujeme podle rad průvodkyně po staré cestě, v dost špatném stavu, směrem zpět ke Svidníku, kde jsou další ukázky vojenské techniky a mimo jiné i ruského bombardéru. V místě, kde je stará cesta nejblíže moderní silnici, je štěrkový sjezd a podjezd, zkratka do vesničky Vyšný Komárník, která sice byla první osvobozenou vsí na území budoucího Československa, nicméně taky při bojích celkově zničena.

Tam najdeme i zemljanky-sruby, ve kterých sídlilo velení 1. československého armádního sboru, tzv. „Svobodovy armády“. Srubů je osmnáct, ale většina z nich je tak malá, že se tam vejdou dva lidi a není tam dost místa ani na pohodlné vyspání. Skutečně polní podmínky.

My pokračujeme průsmykem na sever, do Dukly, Řešova a Lublinu. A vy, až se někde řekne „Dukla“, budete vědět, že je nejenom mezi mrakodrapy Oty Pavla, ale i mezi zelenými kopci na Slovensko-Polském pomezí. A třeba si tam zajeďte, je to místo, kde se psala historie.