Durian. Prý má jen zaryté příznivce a zaryté odpůrce. Ti první jej považují za nejlahodnější ovoce světa, sice nevoní, ale chutná jim po vanilce, nasytí a osvěží. Těm druhým se zvedá žaludek už při zachycení pár molekul známého pachu – turisté jej popisují jako kombinaci smradu zkaženého masa, olomouckých syrečků a špinavých ponožek.

Vracíme se z namáhavého výstupu na hranu kráteru Kawah Ijen (Indonésie, ostrov Jáva), zatopeného horkým silně zásaditým jezerem tyrkysové barvy, věčně zahaleným do sirných výparů. Cestou nás předbíhají domorodí nosiči síry, kteří ze sirných dolů kdesi v kaldeře sopky vynášejí nalámanou síru v koších na bambusových tyčích, každý stošedesáticentimetrový střízlík muší váhy má naloženo 70–100 kg, když se snažíme tyč zvednout, nejenže neuspějeme, ale ani s ní nepohneme. A oni svými drobnými krůčky několikrát denně zdolávají půlkilometrové převýšení nejprve nahoru skrz sirné výpary a hned zase tři kilometry dolů k nejbližší cestě, a to tak rychle, že jim nestačíme uhýbat. Středověk, za pár dolarů měsíčně. Za fotku si přejí sušenky nebo 1000 rupií, tedy necelé 2 Kč. Leckde jinde přitom nosičům párkilových kufrů na hotelu už 1 dolar nestačí, a to jezdí výtahem.

V místním warungu si teď třídíme dojmy a dočerpáváme energii oblíbeným pisang gorengem, smaženými banány v těstíčku. Majitelka je ráda, že nám chutná a smaží další a další kvanta banánů. Na zábradlí má vystavenou nabídku ovoce. Rádi chutnáme exotické plody rambutanu (červená ostnatá koule po vyloupnutí ukáže bílou sladkou dužninu, podobně jako litchi), mangostinu (tvrdší koule velikosti jablka skrývá sladkokyselé stroužky dužniny vzhledem připomínající česnek, chutí spíše opět trpčí litchi) a salaku, hadího ovoce typického pro Indonésii (tenká slupka je šupinatá jako hadí kůže, roste těsně nad zemí u kmene salakové palmy). A vedle té vší nádhery a vůně leží opomenuty dva velké plody nejkontroverznějšího ovoce jihovýchodní Asie, opěvovaného i proklínaného durianu. Každý, kdo navštívil tento kus světa, zná známé cedulky s přeškrtnutým durianem na vchodech do obchodů, hotelů i dopravních prostředků, zakazující nejen konzumaci, ale vůbec vnášení nelibně páchnoucích plodů. Jen málokdo z cizinců najde odvahu se do páchnoucí pochutiny pustit.

Snažím se najít parťáka, který by se mnou do toho šel, plod se mně zdá na jednoho dost velký, ale nikdo se nepřidá, i má jindy věrná žena mne zradí. Platím tedy na místní poměry nehoráznou sumu 20.000 rupií (tedy 40 korun) sám a hned přede mnou syn majitelky mačetou plod otvírá. Podle mne není ten smrad tak hrozný, dokonce ani po rozkrojení, či spíše rozseknutí. Přátelé kolem se mnou nesouhlasí.

Ostnatá zelená koule velikosti menšího míče ukrývá mazlavou bíložlutou hmotu a v ní několik amorfních koulí s peckou. Zpočátku úhledná hmota je po prvním doteku poměrně snadno roztíratelná do podivné beztvaré masy, připomínající tak trochu – promiňte – zvratky. I ten puch se teď trochu zintenzívnil. Přesto si na špičku lžičky zkusí ochutnat skoro každý, výrazy jejich tváří ale hovoří za vše. Najdou se i tací, co se nepřekonají a zůstanou ušetřeni poznání, jakže vlastně durian chutná.

Takže to zůstává na mně. Vyjídám máslovou hmotu, obírám zbylé koule s peckou. Není to tak hrozné, jak všichni dělají. Když si člověk odmyslí tu nelibou vůni, zůstane trochu ovocná chuť, mně připomíná trochu nasládlé máslo, trochu dužinu uleželého romadúru, tu zmiňovanou vanilku moc necítím, ale dejme tomu. Zbodnu celý zbytek, tedy asi tři čtvrtiny plodu, dobře se nasytím, trochu si pochutnám, ale nejmilejším ovocem se ani pro mne durian nestane. Nicméně klidně si jej pro zpestření dám někdy znovu.

A co na to přátelé?

Džony: „Chutná to jak shnilé h…o!“

Pym: „Ne, ne, shnilé h…o chutná úplně jinak.“ Pán je totiž znalec, gurmán. Kdy by to do něj řekl, co vše už zkusil.

A jak tedy hodnotí ten durian? „Tohle je mnohem horší, než to shnilé h…o!“

O pár let později: Opět jsem si dal durian, tentokrát na trhu v Kota Kinabalu, Borneo. A byl možná ještě lepší. A ani tak nesmrděl, dokonce i manželka Hanka se přidala a snědla svůj díl a chválila si. Nicméně pořád platí, že stačí jednou za pár let, každý týden jej mít rozhodně nemusím.

Ještě o rok později: A do třetice si kupujeme durian ve Vietnamu na trhu. A jak jsme si na něj zvykli, tak nám už chutná bez výhrad.

A o další rok později: Dáváme si v malajském Kuala Lumpuru, dokonce v obyčejném fastfoodu, vynikající smažený durian. Lahodný a bez zápachu, vhodný pro každého. Už se těšíme na příští cestu do Asie.