Tádž Mahal, pomník nesmrtelné lásky. A nebo spíše megalomanský projekt člověka posedlého vlastní slávou a (ne vždy normálním) sexem?

Asi jste ten příběh už slyšeli. Vždyť se jedná o jednu z nejslavnějších památek na světě, jeden ze sedmi novodobých divů světa. Česká Wikipedia jej popisuje takto (mírně upraveno):

„Jde o historii islámského mughalského vladaře Šáhdžáhána a jeho milované ženy Mumtáz Mahal (perla paláce). Mocný Mughal byl ještě princem, když se v roce 1612 oženil s půvabnou čtrnáctiletou dcerou vysokého úředníka. Panovník Šáhdžáhán ji sice přidal ke svému harému, ale brzy poznal, že si Mumtáz zaslouží veškerou jeho pozornost. Při oficiálních příležitostech sedávala po jeho boku, doprovázela ho na dobyvačných výpravách a probírala s ním státní záležitosti. Milovaná žena porodila svému obdivovateli osm synů a šest dcer, avšak v roce 1629 zemřela ve věku 36 let při porodu 14. dítěte (tedy za 18 let společného života měli 14 dětí – pozn. autora). Císařovi prý náhle přes noc u smrtelné postele jeho ženy zešedivěly vlasy. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jeho žal byl tak veliký, že pro ni truchlil celé dva roky a učinil slib, že postaví pomník hodný její památky. Něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě. Na důkaz hlubokého zármutku slíbil truchlící manžel postavit mrtvé ženě mauzoleum Tádž Mahal.“

To je ale jen první část příběhu, ta romantická. Skutečnost je trochu přízemnější a pokračování ještě smutnější, než je příběh o mrtvé lásce samotný.

Mauzoleum stavělo asi 20.000 dělníků po dobu 22 let. Panovník byl představou stavby úplně umanutý, začal přehlížet problémy země zahraniční (ohrožení okolními národy) i vnitropolitické, především ekonomické. Taková stavba totiž dokázala ekonomicky ruinovat i tak silnou říši. A to neměl být všem dnům konec, Šáhdžáhán totiž kromě své manželky Mumtáz zřejmě miloval i sám sebe, protože chtěl postavit ještě jedno mauzoleum podobné, pro sebe. Co podobné, dokonce stejné, jen v inverzních barvách. Na protější straně řeky Jamuny už nechal vybudovat základy pro druhý Mahal, tentokrát z mramoru černého.

To už ve zbídačené říši působilo natolik megalomansky, že jeden ze Šáhdžáhánových synů, Aurangzeb, využil jeho nemoci a slabosti svých bratří k převratu a chopil se moci. Šáhdžáhána nechal uvěznit v luxusní zlaté kleci, v oktagonální věži (dnes zvané „Zajatcova“) v Červené pevnosti v Ágře. Ponechal mu veškerý luxus, na který byl zvyklý, dokonce i výhled na Tádž Mahal. A ženskou společnost. Ve věži žil Šáhdžáhán asi 8 let, než zemřel a byl tajně dopraven po řece do Tádž Mahalu, u něhož byl zpopelněn a uložen ke své manželce Mumtáz.

Takže jak to byl s tou láskou Mumtáz Mahal (1)? Už jsme zjistili, že kromě ní miloval Šáhdžáhán i sebe. Ale také miloval Mumtázinu sestru (2), se kterou měl „aféru“ (jak se píše v kronikách), jejímž důsledkem bylo narození syna. Mumtáz měla i bratra – toho sice asi Šáhdžáhán nemiloval, zato podle dějepisců znásilnil jeho ženu (3). A po smrti Mumtáz si vzal další dvě ženy Akbarabadi (4) a Kandaháru (5). A také udržoval incestní vztah s nejstarší dcerou, kterou měl s Mumtáz, s Jahanarou (8). Jahanara spolu s Akbaradi se o něj dobrovolně staraly po celou dobu jeho uvěznění a Jahanara mu chtěla vystrojit velkolepý pohřeb, což šetrný Aurangzeb nedovolil.

A pak ještě stovky konkubín, otrokyň a společnic, to se ani nepočítá. Kdyby se nešeptalo, že ve svém požehnaném věku 74 let zemřel na záchvat při hrátkách s několika otrokyněmi současně (hlavně, že viděl z okna na Mumtázino mauzoleum). To však může být pomluva, oficiálně se píše, že zemřel při předčítání veršů z Koránu na „bolestivé močení“ a úplavici – nebo že by tam byla i kapavka?

Takže jak to bylo s tou jedinou životní láskou, to ať posoudí každý sám. Ale taková byla tehdy doba.

Následuje pár fotek ze srpna 2011.